Můj největší zážitek

   Můj největší zážitek

Největším zážitkem mého života se stala bezesporu událost, která se mi přihodila před pár lety v zimě. Vzpomínám si, že to bylo v pátek třináctého o podzimních prázdninách. Ten den bylo venku celý den mlhavo, obloha vypadala jako jedna velká šedivá skvrna a slunce nevyšlo snad ani na pár vteřin. Když jsem se ráno vzbudila a vyhlédla z okna, hned mi bylo jasné, jaké budou mé plány pro tento den. Vylézat z postele se mi rozhodně vůbec nechtělo a proto jsem se pouze převalila na druhý bok a chtěla spát dál, když vtom jsem zaslechla začátek melodie ze svého oblíbeného filmu. Po chvilce jsem se rozkoukala a došlo mi, že zvoní můj mobilní telefon. Na displeji blikalo známé jméno: Kristián. Přijala jsem tedy hovor a čekala, co mi bude chtít.

,,Lásko?" ozvalo se na druhém konci. Na jednu stranu jsem byla velice šťastná, že hned po ránu slyším krásný hlas svého milovaného přítele, vzápětí mě však poněkud znepokojil. ,,Lásko, musíš ke mně hned  přijet."

,,Teď? V sedm ráno?"

,, Ano, obávám se, že to nepočká."

A tak jsem se toho rána vydala ke svému příteli, aniž bych tušila proč. V telefonu mě však jeho hlas natolik vyděsil, že jsem nemeškala, a o pár minut později jsem už stála u prahu jeho dveří a zvonila na zvonek. Velice mě překvapilo, že jsem v tom okamžiku zaslechla za jeho dveřmi psí štěkot.

Ursus byl nádherný, statný bernardýn s lesklou srstí. Bylo zjevné, že o něj dosud bylo velice dobře postaráno. Zarážejícím se však jevil fakt, že měl na obojku vyraženou německou adresu. Jeho domov se nacházel pravděpodobně kdesi v Berlíně. S přítelem jsme se do této německé metropole chystali jet již delší dobu, proto jsme se okamžitě shodli na tom, že pro náš výlet využijeme právě této zvláštní náhody. Ani jednomu z nás totiž nebylo jasné, jak se Ursus dostal z Berlína právě do Turnova a proč se dnes ráno ocitl zrovna před Kristiánovými dveřmi.

V Berlíně nás nadchla úžasná velkolepost města, jeho staveb a všech památek, které jsme cestou míjeli. Navíc krásně svítilo slunce, o kterém jsme si mohli nechat v Čechách jen zdát, takže se nám výlet zatím moc líbil. Kristián se trhanou němčinou zeptal několika lidí na cestu k naší požadované adrese.

Němci k nám byli kupodivu vlídní a postupně nás směrovali na samý okraj města.

V té ulici stála řada starodávných domů. Začínalo se stmívat a tedy i ochlazovat. Zamrazilo mě v zádech. Atmosféra tady rozhodně přátelská nebyla. Pevně jsem se přitiskla ke Kristiánovi a vzala ho za ruku. Podíval se na mě. Z jeho očí jsem snadno vyčetla, že ani jemu se toto místo nijak nezamlouvá. Zato Ursus byl jako u vytržení. Pořád tu pobíhal kolem, čenichal a vesele kroutil ocasem. Pomalu jsme se blížili ke konci ulice, ale číslo, které měl bernardýn vyražené na obojku, jsme stále na žádném domě nespatřili. Když ani poslední dům v ulici nebyl ten správný, rozhodli jsme se zeptat na radu místních obyvatel. Kupodivu jsme ale venku nepotkali ani nohu, proto se Kristián rozhodl u jednoho domu zazvonit. Já raději čekala opodál u silnice. Zmocnil se mě ještě větší strach, než předtím. Zdálky jsem viděla, jak se Kristián snaží zjistit nějaké informace od velice staré paní, která se objevila ve dveřích domu. Pak se ta paní podívala směrem ke mně a zahlédla i Urse, kterého jsem držela na provaze. V tu chvíli jakoby se něčeho strašně lekla a rychle za sebou zabouchla dveře.

,,Co říkala?" ptala jsem se Kristiána, když se ke mně vrátil na silnici. Měl téměř nepřítomný pohled. Děsila jsem se.

,,Moc jsem jí nerozuměl, ale ten dům... už tu nestojí. Zbourali ho před více než dvě stě lety. Na jeho místě je postaven starý hřbitov."

,,Panebože," vyhrkla jsem jen, naprosto neschopná slov. ,,Ale jak je to možné? Vždyť má přece tu adresu na obojku. Nechápu to!"

Kristián jen pokrčil rameny. Byl na tom stejně, také nechápal. ,,Když už jsme tady, půjdeme se podívat na ten hřbitov ," rozhodl za nás za oba. Popravdě řečeno, i mě tam něco lákalo. Mimo jiné hlavně Ursus, který mě tahal za provaz.

Než jsme se stačili po hřbitově projít, dočista se setmělo. Na cestu nám svítilo pouze pár svíček, které tu kdosi zapálil. Raději jsem se nezajímala o to, kdo to byl, protože hřbitov vypadal velice zpustle a opuštěně. Už už jsme byli na odchodu, když Ursus začal opět tahat za provaz, přičemž nadšeně funěl a mrskal ocasem. Vtom se před námi objevila nějaká mužská postava. ,,Ursi!" zakřičel ten pán radostně na svého psa. Ten se k němu celý šťastný rozběhl a vítal svého pána. Oba vypadali velice nadšeně, že se zase vidí. ,,Strašně moc vám děkuji, hledám ho už celou věčnost," poděkoval nám ten pán německy a Kristián mi jeho slova přeložil.

Jak rychle se tam ten tajemný neznámý objevil, tak rychle zase zmizel. Odešel po boku se svým psem a my byli spokojení, že jsme bernardýnova majitele konečně našli. Opět jsme už byli na odchodu ze hřbitova, když jsme si všimli jednoho hrobu v rohu. Na náhrobní desce byla stará fotka pána, který tu ležel. To, co jsme spatřili, nám dočista vzalo dech. Na obrázku byl vyfocen tentýž muž v černém obleku, který si před chvílí odvedl Urse. Zděšeně jsem ohlédla, ale byl už dávno pryč...

Ještě několik týdnů po tomto děsivém zážitku jsem zůstávala v šoku. Bylo to poprvé a doufám že i naposledy v životě, co jsem potkala duchy. Lidského a psího. Dodnes se všem hřbitovům raději zdaleka vyhýbám a někdy v noci, když zvenku slyším psí štěkot, raději usínám s rozsvíceným světlem. Co kdyby se náhodou psí duch rozhodl zabloudit právě k našim dveřím...