Byli jsme už téměř v polovině našeho dnešního stoupání, když vtom kdosi odpředu zvolal:
,,Lavina!"
Poté se vše seběhlo velice rychle. Zaslechl jsem dunění. A pak ten hřmot. Řítilo se to přímo na nás. Něco tak strašného jsem ještě nikdy předtím neviděl, nic podobného nezažil.
Náhle mě ze všech stran obklopila tma. Házelo to se mnou. Snažil jsem se v tom plavat. Bylo to ale silnější než já, než my všichni dohromady. Všude bylo černo, nemohl jsem se pohnout. Cítil jsem, jak mě to svírá ze všech stran, byl jsem uvězněn kdesi v nicotě. A přitom to nicota nebyla. Bylo to něco horšího.
Byl jsem zavalen.
Sebral jsem všechny zbývající síly a snažil se prohrabat si před obličejem alespoň malou škvíru. Špatně se mi dýchalo a bál jsem se, abych se nezačal příliš brzy dusit. Potřeboval jsem se uklidnit. To ale nešlo. Uvědomoval jsem si, v jaké jsem situaci. Nevypadalo to pro mě vůbec dobře, a tak jsem prostě nemohl být klidný.
Slyšel jsem hlasy, ozývaly se odevšad.
Zemřeš, zemřeš, zemřeš. Já tě tu udusím. Zabiju tě.
Trvalo to věčnost. Nekonečná tma se prohlubovala a vzduch začínal pomalu docházet. Panika mě zachvátila už dávno. Začínal jsem se smiřovat s onou nevyslovitelně strašnou skutečností, která mě tolik děsila, a sice že tu zůstanu už navždy. Uvěřil jsem těm hlasům. Zemřu tu. Již brzy. Vím to.
Celý zmrzlý jsem se už ani nesnažil vyhrabat se ven. Šance na mou záchranu vypadaly mizivě. Nikdo neví, že tu spadla lavina a už vůbec nikdo neví, že tu jsem a ještě žiji. Tak nač zbytečně doufat a dělat si falešné naděje. Cítil jsem, jak vdechuji poslední doušky kyslíku. Vyprchávaly ze mě poslední zbytky sil. Chtěl jsem žít, ale cítil jsem blížící se konec. Přibližoval se nebezpečně rychle.
A pak se to stalo.
Objevil se.
Můj zachránce.
Osvoboditel.
Vytáhl mě z té černé díry, ve které jsem tu již několik desítek minut umrzal a dusil se. Záchranáře bych tu už skoro nečekal. Dobře jsem si ho prohlédl. Žádné kontrastní oblečení, žádné označení záchranné služby, prostě nic. V tu chvíli jsem mu byl ale vděčný, ať to byl kdokoli. Dostal mě odtud. Už mi nehrozilo žádné nebezpečí, už jsem se nebál, že zemřu. Byl jsem zachráněn.
Náhle mě oslnilo světlo. Bylo všude kolem mě. Rozhlédl jsem se. Ale nic jsem neviděl. Nic než světlo. Zářilo. Oslňovalo. Oslepovalo.
Musel jsem zavřít oči.
A pak jsem vykročil.
Nevěděl jsem přesně, kam jdu, věděl jsem jen, že jdu správně. Následoval jsem svého zachránce. Poslepu. A přesto jsem věděl, že jdu přímo za ním. Vedl mě do bezpečí, cítil jsem to.
Byli jsme na místě. Otevřel jsem oči. Bylo tu světlo. Už neoslňovalo, už jen neskutečně krásně zářilo. Bylo tu příjemně. Velice příjemně.
Konečně jsem se mohl od všeho odpoutat. Nic jsem nevnímal. Všechno bylo krásné. Cítil jsem se neskutečně volný. Vznášel se. A byl opravdu volný.
