Před branami

Překrásnou krajinou

hudba se nese,

on čeká tam v lese

sám bez dechu,

s myšlenkou jedinou

zůstává ztracen,

když příliš je znaven,

klesá do mechu.

Přání má jediné:

vrátit by zpátky

chtěl se do pohádky,

ve které dřív žil,

však zvuky vábivé

drží ho tady,

on neví si rady,

už nezbývá sil.

Když rolničky zvoní,

on hned oči otvírá

a svůj zrak upírá

do světla jasného,

kde dívku na koni

zahlédne milovanou,

v žáru oči jí zaplanou,

když spatří ztraceného.

Na koníku bílém

ta dívka mu chvátá

vstříc, rozevlátá

v průsvitném závoji

krásném a hedvábném,

v kouzelném světle,

on rázem je v teplém

objetí jejím.

Osvícen pohádkou

nasedá za sličnou

kráskou tou maličkou,

kterou tolik měl rád.

Odjíždí společně, cestou

tajemnou stoupají vzhůru

na poníku malém túru

svou zahájí a pak

zlehka ulehají

k tvrdému spánku.

Navždy tu pohádku

společně budou hrát.

Z koně sesedají,

chvíle to tížívá,

a nic už nezbývá

než navěky spát.