Za to, že opustil jsi mne, a ani neřekl sbohem,
Za to nenávidím tě čím dál více každičkým dnem.
Zřejmě netušíš, že kvůli tobě teď nemohu dál normálně žít.
Ach, lásko, tolik tě nenávidím, proč musel jsi z života mého tak náhle odejít?
To je věc, co snad nikdy nedokážu pochopit.
A snadno nedá se odpustit.
Za to, že radosti málo mám a štěstí žádné.
Za to, že smutku moře tu je a samý pláč, za to viním tě stále.
Vždyť něžnou lásku tvou ještě ani pořádně nestačila jsem poznat.
Však teď už dávno dobře vím, že lepší pro mne bylo by vůbec tě neznat.
Ach, proč musel jsi do mého života vůbec se přimotat?
A hlavu láskou tvou zcela mi zamotat?
Do života jsi vstoupil mi tak náhodně, tak náhle.
Najednou nový směr jsi mu dal a já věděla, proč žít a usmívat se stále.
Když nejlépe bylo nám, když mému životu konečně opravdový smysl jsi dal.
Pak najednou zmizel jsi, neřekl jsi proč, jenže já teď nevím, jak můžu bez tebe žít dál?
Ach, sama tak nešťastná, a tolik zoufalá, bez smyslu života, tu teď umírám.
A plamínek lásky a poslední naděje už dočista vyhasl nám..
