Zatmění

Jako měsíc v tom nejzářivějším světle životem vedl jsi mne,

vždy s láskou následovala jsem tu největší záři,

která nejžhavější touhou ozářila srdce mé,

a to již podruhé letos v září.

V noci měsícem, ve dne Sluncem pro mne jsi byl,

zářil jsi, svítil, s tebou vždy chtěla jsem být

ty smysl života pro mne jsi objevil

a já šťastná měla pro koho žít.

Náhle však jednou zvečera vysněný, překrásný úplněk zastínil obrovský, hrozivý stín,

Slunce se schovalo za neznámý štít, a já s úděsem zjistila, že bez tebe nedokážu žít,

můj život nyní ani kapku smyslu nemá, bez tebe nedokážu si ho vůbec představit.

Už nikdy více nemohu usmívat se, být šťastná, bezstarostná a tolik lásky mít.

Ty hrozně zákeřně, bezcitně zabil jsi duši mou, pohřbil mne,

já dávno bez rozumu přesto po nikom jiném netoužím

proč jen tolik těžké a nemožné žít je bez tebe

kolik času ještě zbývá, než se usoužím?