Prázdnota

Vždycky jsme jenom dlouze bezduše tápali a pořádně nevěděli,

že naším věčným snem není jen navěky přežívat, ale na chvíli doopravdy žít.

Až později po pár letech jsme si tiše posteskli, že jsme vlastně zapomněli

na naši touhu největší, kterou my sami měli jsme už dávno naplnit.

Protože někdy nestačí jen nejkrásněji snít.

Co živi jsme, nikdy jsme si nedokázali představit, jak prázdné,

chmurné a studené může každé slunečné odpoledne být.

Když po letech jsme procitli a konečně se šťouchli do ramene,

pak teprve došlo nám, že lepší je to raději nikdy nezjistit.

A tak alespoň trochu moci šťastni být.

Už stmívá se za našimi okny, tma táhne na záda a černota nekonečná pohltí

každého z nás. Tak plíživá, tak sžíravá je, když svírá zas a bolestivá muka člověka ničí.

Dávno již jsme pochopili, že další ráno nepřijde, když není nikoho, kdo nás probudí.

Jen vlastní ozvěnu zaslechnem´, jak ze snu zoufale křičí, však nikdo ji neuslyší,

jen chladný vítr; ten nám odpoví, když za okny zlověstně syčí.